Hlavní obsah

Budova v minulosti a dnes

Saská státní kancelář v dnešní době

Dnes se Saská státní kancelář nachází ve východním křídle a Saské státní ministerstvo životního prostředí a zemědělství v západním křídle budovy. Budovu od svého slavnostního otevření až do dnešního dne využívá výlučně státní správa.

Fotocollage aus Bildern der Skulptur.
V prostoru recepce Saské státní kanceláře se nachází socha věštkyně »Die Seherin«.  © Malgorzata Chodakowska

Budova vznikla mezi lety 1900–1904 podle návrhů architektů Waldowa, Tscharmanna a Austera. Fasáda při pohledu zvenčí připomíná francouzské reprezentativní budovy 17./18. století. Uvnitř se míchá moderní secese s klasicismem. Budova postavená z pískovce pocházejícího z regionu Pirna-Posta byla tehdy sídlem Královského ministerstva vnitra, spravedlnosti a školství a kultury s oddělenými vchody.

Po dokončení obsáhlých rekonstrukčních a restauračních prací (1990–1998) jsou v budově opět k vidění prvky typické pro pozdní secesi. To se týká především přemalovaných secesních prvků a stavebních změn (chodby a schodiště), které byly provedeny v dobách DDR. Za povšimnutí stojí obzvláště působivé secesní malby ve »Velkém zasedacím sále«.

Kopulový sál se svým vytaženým světlíkem tvoří centrum budovy. Zde jsou vyobrazeny saské erby a také znaky dřívějších vládních obvodů Cvikova, Saské Kamenice, Budyšína, Drážďan a Lipska, které tehdy nesly označení »krajská hejtmanství«.

Medailony krále Alberta I. Saského (vlevo) a krále Jiřího I. Saského (vpravo) nad schodištěm a čtyři statní lvi připomínají zadavatele stavby – lev v rodovém erbu Wettinů symbolizuje odvahu a vladařství. Portréty architektů Edmunda Waldowa, Heinricha Tscharmanna a Friedricha Austera jsou zvýrazněny na vnější fasádě na obloukových oknech pod předsunutým »Velkým zasedacím sálem«.

Bronzová socha v životní velikosti umělkyně původem z Polska Małgorzaty Chodakowské »Die Seherin« je od 14. června 2011 součástí uměleckého interiéru kopulového sálu Saské státní kanceláře.

Tato sochařka žijící v Sasku vždy staví do centra své umělecké tvorby lidské postavy. Útlé, ženské postavy – Małgorzata Chodakowska je označuje jako »nápodoby Evy« – představují do bronzu lité vyobrazení čisté harmonie. Velice štíhlá kráska »Die Seherin« opatřená lazurou v jemných pastelových tónech působí čistým a přirozeným dojmem. Ženskou postavu odívá tenounké, téměř extravagantní roucho, zároveň ji ale moc nezakrývá. Zlaté šaty spíše zdůrazňují nahotu postavy, která tím vyzařuje čirou smyslnost.

Svým zdrženlivým barevným řešením a puristickou uměleckou formou se skulptura harmonicky začleňuje do kopulového sálu Saské státní kanceláře. V prostředí plném hektického ruchu z ní vyzařuje klid a spokojenost. Zavřené oči a letmý úsměv na pozlacených rtech postavy tento výraz podbarvují.

Umělkyně

Małgorzata Chodakowska se narodila v roce 1965 v polské Lodži. Navštěvovala místní umělecké gymnázium a od roku 1985 studovala sochařství na uměleckých akademiích ve Varšavě a ve Vídni. V roce 1991 získala za svou diplomovou práci u profesora Bruna Gironkoliho studentskou cenu. Od roku 1991 žije jako nezávislá umělkyně v Drážďanech. Získala mnohá ocenění a vyznamenání, mimo jiné v roce 2010 první cenu za ztvárnění plastiky »Trauerndes Mädchen« pro oběti bombardování města 13. února 1945 na hřbitově Heidefriedhof v Drážďanech. Tato sochařka pořádala mnoho výstav, mimo jiné ve Vídni, Tokiu, Drážďanech, Berlíně, Petrohradě, Štýrském Hradci (Graz), Lodži a dánském Veksølundu. Małgorzata Chodakowska žije se svým manželem, známým saským biovinařem Klausem Zimmerlingem, ve vinařství Zimmerling ve městě Pillnitz, kde můžeme její umělecká díla obdivovat v ateliéru i na zahradě.

Tři oddělené a individuálně uzpůsobené vchody tehdy vedly do Královských ministerstev. Dětské scény z pískovce s postavičkami dětí znázorňují jejich tehdejší kompetence:

  • Ministerstvo vnitra od Ernsta Hottenrotha: šlechtický komisariát, Statistický zemský úřad, klinika pro ženy, Botanická zahrada, Veterinární vysoká škola, Zemská pojišťovna, zeměměřičství, Akademie umění, odborné stavební školy, odborné umělecké školy, policie, zachování památek (ochrana památek).
  • Ministerstvo spravedlnosti od Hermanna Viehwega: poradenství, výklad/studium zákona, ochranné funkce zákona, písemné žádosti, udělení milosti a požehnání pod ochranou zákona.
  • Ministerstvo školství a kultury od Alberta Ohlendiecka: Technická vysoká škola, katolická / evangelická církev, náboženské vyznání, Univerzita, stipendia, tělesná výchova, sport, výuka mládeže.

Eliptický »Velký zasedací sál« se svou Monierovou klenbou na severní straně střední části budovy vyniká ještě dnes svým výjimečným interiérem a vnitřní architekturou. Ještě dnes můžeme obdivovat kouzelné ornamenty na matně zeleném podkladu a nástěnné malby profesora Otta Gussmanna. Obě olejové malby Francesca Miglioriho s vyobrazením mytologických scén »Bacchus und Ariadne« (300 x 402 cm) a »Entführung der Europa« (300 x 404 cm) jsou od 18. století ve vlastnictví Obrazárny Staří mistři (Gemäldegalerie Alte Meister)/ Státní umělecké sbírky Drážďany a byly zde k vidění v letech 1904–1930. Cílem vyobrazení těchto maleb na této straně je vizualizace dřívějšího vzhledu a upomínka »pracoviště v reprezentativních prostorách« (citát z popisu stavby z roku 1907).

Francesco Migliori (narozen v oblasti Benátek v roce 1684, zemřel v roce 1734 v Benátkách) byl italský barokní malíř. Od roku 1722 maloval pro obrazárnu Fridricha Augusta I. Saského, saského kurfiřta, především biblická témata. Později vytvářel oltářní obrazy a malby v kostelech a působil téměř výlučně v Benátkách.

Cílem památkové péče po znovusjednocení Německa bylo dát prostory do takového stavu, aby podávaly svědectví své doby. To bylo realizováno s ohledem na náklady a funkcionalitu, která se od moderní správní budovy vyžaduje. Díky modernímu osvětlení, výtahům a prvkům, které podporují akustiku v prostorách s vysokými stropy, prožívá budova po rekonstrukci svou podařenou renesanci. Nejmodernější technika pro tiskové konference, multimediální projekce a videoprojekce a přenosy akcí vlastním vysílacím kanálem doplňuje šarm historické atmosféry mediálního centra ve foyer s typickou křížovou klenbou. I jiné vybrané prostory po stavebních opatřeních působí reprezentativním dojmem, ne však okázalým.

Kohout demonstruje bdělost. Orel ztělesňuje sílu. Sova znázorňuje moudrost. Vrána symbolizuje chytrost. Pletený úl vybízí k pilnosti po vzoru včel. Lev ztělesňuje odvahu, moc a šlechetnost. Lev je zvíře v erbu rodu Wettinů, k němuž patřili i zadavatelé stavby král Albert I. Saský a jeho bratr král Jiří I. Saský.

Pelikán: V mytologii se traduje, že pelikán krmí svá mláďata vlastní krví. V jedné příručce o zvířatech je napsáno: Pelikán si zobákem rozřízne hruď, aby svá hladovějící, případně mrtvá mláďata svou vlastní krví přivedl zpět k životu. Původně tato alegorie obětní smrti Ježíše Krista ztělesňuje lásku k bližnímu. V tomto případě symbolizuje státní podporu.

Svými osmi malbami ve »Velkém zasedacím sále« vytvořil Gussmann alegorii umění, polního hospodářství, obchodu, vědy, řemesla, vodní dopravy a průmyslu. Jsou zde znázorněny oblasti určující prosperitu státu.

Pestrá historie budovy

Saská státní kancelář se nachází v takzvané »Ministerské radě«, v budově dřívějších královských ministerstev vnitra, spravedlnosti a kultu a veřejného vyučování. Novobarokní stavba vznikla v letech 1900 až 1904 jako pandán k protilehlému ministerstvu financí.

Bohatou historii Svobodného státu Sasko lze pozorovat na využívání budovy ministerstva na Novoměstském břehu, dnešního sídla Saské státní kanceláře a Saského státního ministerstva životního prostředí a zemědělství (SMUL). Když se kolem roku 1900 začalo rýsovat, že špatně osvětlené a příliš malé služební místnosti Ministerstva vnitra a Ministerstva kultury a státního vzdělávání již nejsou vhodné k vykonávání administrativní práce, rozhodlo tehdejší Saské království, že bude pro tato ministerstva postavena nová budova. Budovu tedy po jejím dokončení v roce 1904 využívala až do konce první světové války jako své sídlo tato dvě ministerstva a dále Královské ministerstvo spravedlnosti. Již od počátku byla budova koncipována pro Ministerskou radu a měla tedy tři hlavní vchody.

Po zániku monarchie a založení Svobodného státu Sasko v roce 1918 využívala tuto budovu ministerstva dále – z označení byl jen vyškrtnut přídavek »královské«. V bouřlivém období Výmarské republiky se během dvou let od roku 1925 ministerstva do této budovy nejprve nastěhovala a pak zase vystěhovala. Mezi lety 1927 a 1934 sloužila budova současně hned sedmi ministerstvům. Kromě Ministerské rady a Státní kanceláře zde sídlilo Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo práce a sociální péče, Ministerstvo hospodářství a Ministerstvo lidového vzdělávání.

V průběhu sjednocování zemí v národně socialistickém Německu přestal v roce 1935 Svobodný stát Sasko jako samostatný právní stát existovat a zemská vláda musela postoupit říši svá výsostná práva. Rozpuštěno bylo také Saské ministerstvo zahraničních věcí. O rok později musela budovu vyklidit zbývající ministerstva. Místo toho budovu využíval místodržící Hitlera v Sasku Martin Mutschmann jako sídlo referenta pracovního boje NSDAP nacistického vedení Saska. Od roku 1936 do roku 1945 v budově sídlil Zemský úřad těsnopisu, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo hospodářství a práce. V posledních letech války zde sídlily zemské úřady, Říšský místodržící v Sasku, Úřad pro bydlení a osídlování, Úřad plánování a Zemědělský úřad.

Po druhé světové válce sloužila poničená budova jako sídlo policejního prezidia v Drážďanech. Od roku 1950 budovu využívala zemská vláda Saska mimo jiné jako sídlo Ministerstva lidového vzdělávání, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva venkova a lesnictví, dokud nebyly země jako správní jednotky v roce 1952 opět zrušeny – tenkrát na pokyn vlády SED ve Východním Berlíně. Poté zde až do Mírové revoluce v roce 1989 sídlila rada okresu Drážďany.

V přelomovém roce 1990 působil v budově okresní správní úřad Drážďany a Koordinační výbor pro vzdělávání země Sasko. V roce 1991 se do budovy nastěhovala Saská státní kancelář a spolu s ní pracovní štáby. Cílem bylo vybudovat zde Státní ministerstva vnitra, spravedlnosti, kultury, vědy a umění. Ještě ve stejném roce se Ministerstvo kultury a Státní ministerstvo vědy a umění opět vystěhovalo. Do roku 1993 se v budově kromě toho nacházela pobočka podnikové zubní lékařky, která zde provozovala ordinaci od roku 1983. V devadesátých letech se Ministerstvo spravedlnosti (1994) a Ministerstvo vnitra (1999) nastěhovalo do vlastního sídla v nové vládní čtvrti. Od roku 1999 je budova nejen sídlem Saské státní kanceláře, ale také Saského státního ministerstva životního prostředí a zemědělství.

»Když knížecí skvosty a vzkvétající měšťanstvo na začátku 18. století ozdobily Drážďany těmi nejnádhernějšími stavbami, na Nové město ležící na pravém břehu Labe se příliš nemyslelo«, napsal Dr. Ing. Mackowsky ve spise o vzniku a užívání budovy, vydaném v roce 1907 vedením stavby. Oblast položená proti proudu Labe nad pomníkem Zlatého jezdce koncem 19. století vskutku nepřekypovala urbanistickou a architektonickou krásou: Naproti Brühlově terase lemovala břeh Labe řada vojenských staveb a vozových kůlen.

Po založení Německé říše v roce 1871 bylo severně od Drážďan vybudováno nové vojenské městečko, a tím se ve středu města uvolnil prostor pro ambiciózní urbanistické záměry vzestupujícího Saského království. Již v roce 1877 vypsal Carl Adolph Canzler, vrchní zemský stavitel pověřený ministerstvem financí Saského království, celoněmeckou soutěž na vytvoření návrhu nové městské části. Soutěž skončila neúspěšně, ačkoli bylo předloženo 76 návrhů. Důvodem pravděpodobně bylo chybějící funkční zadání pro nové stavby. Pamatovalo se pouze na zahrnutí nového mostu přes Labe. Většina zúčastněných architektů navrhla dvě monumentální budovy při ústí nového mostu: Ministerstvo financí a Ministerskou radu.

Až o deset let později, když si špatné podmínky v sídle ministerstva vnitra a kultu Saského království vynutily výstavbu nové budovy, získaly plány konkrétnější podobu. Tato ministerstva sídlila do té doby v takzvaném „Ministerském hotelu“, tedy v budově kancléřství na Schlossstraße, jejíž prostory byly stísněné a příliš tmavé. Tehdy byl tajný stavební rada Edmund Waldow pověřen výstavbou nové budovy pro ministerstva. První náčrty předložil v červnu 1899 a o zahájení stavby rozhodl zemský sněm ještě v zasedacím období 1899/1900. Vedle Edmunda Waldowa byl stavbou pověřen zemský stavební inspektor Friedrich Auster a architekt Heinrich Tscharmann. První výkop byl proveden 6. srpna 1900. Jednotlivé stavební fáze probíhaly bez problémů, a původně odhadovanou pětiletou dobu výstavby se tak podařilo zkrátit o tři čtvrtě roku. 4. července 1903 byla na světlík centrální budovy posazena saská koruna, v listopadu 1904 pak již bylo dokončeno stěhování ministerstev. Z ekonomických důvodů bylo navíc do nové Budovy ministerstev umístěno ministerstvo spravedlnosti.

Podařilo se nejen urychlit dobu výstavby, ale také snížit plánované náklady. Výstavba drážďanské Budovy ministerstev tak byla ve srovnání s podobnými stavbami relativně levná. Do budovy dlouhé 154 metrů, široké 67 metrů a vysoké 25 metrů byly investovány 4 305 000 marek. Přestavěný prostor činí 589 63 kubických metrů. Výstavba říšského soudu v Lipsku, zbudovaného zhruba ve stejné době, spolkla částku 5 902 000 marek, přičemž přestavěný prostor činí pouze 132 156 kubických metrů.

Architektonický styl je třeba zařadit k novobaroku, přičemž jednotlivé prvky nesou znaky secese. V roce 1907 byl vedením stavby vydán spis o vzniku a užívání budovy, v němž Dr. Ing. Mackowsky píše, že zadavatelé stavby si přáli takovou architekturu, »která by zralejšími formami domácího baroka hovořila také o minulých dobách, a tím novou budovu přiblížila srdci lidu«. S ohledem na okázalé barokní stavby v historickém centru města a na budovu ministerstva financí stojící hned naproti byl ke stavbě zvolen pískovec z údolí Alte Poste.

Začlenění do městského prostoru ovlivnily tři faktory stavebního pozemku: Poloha u Labe a Karolina mostu a rovněž plánované využití třemi ministerstvy. Čelní strana budovy zabírá 154 metrů na břehu Labe. Zde se také nachází hlavní vstup, kterým se v roce 1905 vcházelo do budovy ministerstva vnitra, nejvýznamnějšího ze tří ministerstev sídlících v této budově. Ke dvěma podélným stavbám, spojeným vyzdviženou příčnou budovou, přiléhají po obou stranách různě dlouhá postranní křídla. Zde se nacházely vchody do zbývajících ministerstev: Na náměstí Carolaplatz byl vstup na ministerstvo kultu a veřejného vyučování, z dnešní Archivstraße se vcházelo na ministerstvo spravedlnosti. Ze zadní strany se budova otevírá městu jakýmsi atriem. To však nikdy nesloužilo svému účelu a představuje spíše rozšíření prostoru ulice.

Z pohledu od Karolina mostu tvořícího středovou osu měla být tato budova ministerstva protiváhou mohutného ministerstva financí. Samostatné prvky byly proto téměř úplně vynechány a byl vybudován těžký sokl a přízemí. Ostatní nadzemní podlaží jsou od přízemí oddělena pouze průběžnými lizénami. Ornamenty se nacházejí jen na několika vybraných místech na středových rizalitech čtyř průčelí. Po stranách portálů zdobí fasádu dvě lví hlavy, uprostřed dveřní klenby je znak Saska. Další figurální ozdoba se vztahuje k jednotlivým správním oblastem tří starých ministerstev. Aby se trochu zmírnila enormní délka stavby, byly zvýrazněny a vytaženy nárožní objekty. Stejně tak je vytažený i světlík v centrální vstupní hale středové budovy. Čelo haly bylo korunováno tehdejším státním symbolem: Saskou královskou korunou.

Také při vytváření interiéru vsadili architekti na relativně jednoduché a věcné formy, aniž by se vytratil zamýšlený dojem opory státu. Ve velkých klenbách centrální haly, vysoké 25 metrů, jsou jako vrcholové klenáky umístěny městské znaky starých okresních hejtmanství: Drážďan, Lipska, Saské Kamenice, Cvikova a Budyšína. Dále zde nalezneme zvířecí symboly kohouta, orla, sovy a havrana, značící bdělost, sílu, moudrost a chytrost. V horních čelních obloucích se vždy nachází pelikán krmící mláďata, který symbolizuje státní péči. Barokně rozevlátý štít nad vstupními dveřmi do zasedacího sálu je ozdoben úlem jako symbolem píle.

Velký zasedací sál ve středové ose severního křídla v prvním patře měl také nejnáročněji a nejreprezentativněji vybavený interiér. Oválný půdorys sálu je opatřen Monierovou klenbou, do níž je vyhloubeno osm výklenků s lunetami. Deset metrů vysoký sál je do výšky tří metrů obložen deskami z dubového tmavočerveně mořeného dřeva. Výklenky a skelet byly nabarveny namodro, stropní klenba nazeleno. Rozevláté květinové prvky v malbách ukazují na vliv secese.

Budova ministerstva byla během druhé světové války poškozena mnohem méně, než některé jiné stavby v Drážďanech. Válkou bylo poznamenáno především západní schodiště a střecha. Po Mírové revoluci však již poměry v budově nevyhovovaly nárokům na sídlo státní vlády a jejích ministerstev. Rozhodnutí opravit budovu a nastěhovat do ní úřad předsedy vlády a Státní kancelář padlo ještě v srpnu 1990. Pro její tehdejší využití pro Ministerskou radu hovořila rychlá použitelnost a poloha budovy v centru města. Při vnějších opravách byly fasády budovy obnoveny podle původní předlohy. Na vrchol prostřední stavby byla rovněž posazena 600 kilogramů těžká zlatá koruna. Po roce 1945 byla koruna odstraněna a nahrazena holubicí míru. Zrestaurování prostor, které byly kdysi státním symbolem saského království, nebylo vyjádřením nových politických zájmů, ale bylo provedeno čistě z důvodů památkové ochrany.

Vnitřní interiér budovy se po Mírové revoluci nacházel ve zcela odlišném stavu. Velkorysost tohoto zařízení z doby kolem roku 1900 byla znevážena častým zastavováním prostoru. Zejména schodiště v bočních křídlech byla výrazně upravena vestavbou plenárního sálu Rady okresu Drážďan resp. výpočetního střediska. V roce 1994 nejprve zahájena rekonstrukce severozápadního křídla. O 24 měsíců později byly zahájeny práce v rámci druhého časového úseku stavby na jihozápadním křídle a v jižní části prostřední stavby. Třetí časový úsek zahrnoval obnovu severovýchodního křídla, jižního křídla a severní části prostřední stavby. V rámci čtvrtého a posledního časového úseku byla obnovena západní část budovy, kterou dnes využívá Saské státní ministerstvo životního prostředí a zemědělství.

Cílem opravy bylo jednak obnovit původní stav hlavních místností a jednak vyhovět funkčním nárokům na moderní úřad. V pozadí toho napjatého vztahu mezi původním provedením a účelností stála například živá diskuze o vybudování výtahů ve středovém prostoru budovy. Rozhodnutí padlo ve prospěch řešení architekta Sandro Graf von Einsiedela, které předpokládalo skleněné výtahy na západním a východním okraji centrálního vstupního prostoru. Před zahájením stavebních prací v roce 1990 působil centrální vstupní prostor ještě velmi temně. Prostor se podařilo rozjasnit středovým kruhovým věncem o průměru 4,60 metru a dalšími vhodnými svítidly. Zrestaurovány byly také malby s pelikány a lvy.

V přízemí bylo zřízeno moderní mediální středisko pro občany. Přímo z místa pod »včelím úlem« mají přítomní možnost centrálního a snadného přístupu do místnosti, která se využívá nejen ke konferencím, ale např. také jako přednášková místnost pro skupiny návštěvníků. Samotný velký zasedací sál byl pro restaurátory kvůli svému vysoce kvalitnímu provedení velkou výzvou. Bylo nutné odkrýt a obnovit vyřezávané obložení a zcela obnovit malby v podloubí, z nichž se dochovaly jen dílčí části. Díky těmto pracím se podařilo obnovit modro-zelené nástěnné a stropní malby, jež vytvářejí napínavou, ale současně příjemnou atmosféru »včelího úlu«.

Kanceláře jsou provedeny v bílé barvě. Podlahová krytina a soklové lišty odpovídají materiálům použitým na chodbách. V bývalých místnostech pokladny s trezorem v soklovém podlaží byla zřízena jídelna. Náklady na rekonstrukci a restaurování se vyšplhaly na 46,1 milionů EUR. Ještě dříve dosáhly v prvním časovém úseku stavby investice na opatření k zajištění práceschopnosti Saské státní vlády 5,1 milionů EUR.

zpět na začátek stránky